V polovině září vypuklo nové kolo násilí kvůli sporné zóně Náhorního Karabachu, arménské enklávy v Ázerbájdžánu. Anarchisté z Arménie, Ruska a Ázerbájdžánu se podělili o analýzu situace.
Pozadí
Arménská genocida vrhá dlouhý stín na oblast mezi Egejským a Kaspickým mořem. Před sto lety vláda Osmanské říše dohlížela na vyvraždění více než milionu Arménů, čímž připravila půdu pro vznik Turecka jako etnonacionalistického státu.
Po pogromu na Armény v ázerbájdžánském městě Sumgait v únoru 1988 získalo arménské hnutí za nezávislost v Sovětském svazu na síle, zejména v Náhorním Karabachu, většinově arménském regionu obklopeném většinově ázerskými oblastmi. V prosinci 1991, krátce poté, co vlády Arménie a Ázerbájdžánu vyhlásily nezávislost, vyhlásili Arméni v Náhorním Karabachu nezávislost na Ázerbájdžánu. Obě vlády začaly o tento region válčit. Konflikt zůstal nevyřešen a v roce 2020 opět vypukly nepřátelské akce.
Až dosud hrála ruská vláda roli prostředníka, který zprostředkovával mír mezi Arménií a Ázerbájdžánem a instaloval „mírové“ jednotky. Avšak nyní, když Rusko uvízlo na Ukrajině, využila ázerbájdžánská vláda podpory tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana a bohatství plynoucího z rostoucích příjmů z prodeje ropy k obnovení nepřátelství. Nejprve zablokovala Náhorní Karabach a odřízla ho od zdrojů; 19. září pak na region zaútočila a zabila nejméně 25 lidí. Ačkoli samozvaná vláda Náhorního Karabachu kapitulovala, poslední kapitola této tragédie teprve začala. Lze důvodně očekávat další státní násilí, etnické čistky a masové vysídlování, které zhorší uprchlickou krizi v Arménii a okolí.
Jak jsme předpokládali, válka se nadále šíří po celém regionu, od Jemenu a Sýrie po Ukrajinu a Arménii: „Invaze na Ukrajinu je pravděpodobně předzvěstí věcí příštích. V posledních několika desetiletích vlády po celém světě investovaly miliardy dolarů do technologií pro kontrolu davů a vojenského vybavení, zatímco podnikly jen velmi málo kroků k řešení narůstajících nerovností nebo ničení přírody. S prohlubující se ekonomickou a ekologickou krizí se bude stále více vlád snažit řešit své domácí problémy zahájením nepřátelských akcí se svými sousedy.“
Pokud tato analýza něco podceňuje, pak roli státem podporovaných etnických sporů jako tlakového ventilu pro zvládání selhání kapitalismu a státu – nejen v Palestině, bývalé Jugoslávii a Kurdistánu, ale také ve Spojených státech za vlády Donalda Trumpa.
Násilí v Náhorním Karabachu ukazuje, jak málo se lidé mohou spolehnout na státní struktury, které je mají ochránit. Tváří v tvář staletí trvající kampani etnického násilí jsou obyvatelé uvězněni mezi ázerbájdžánskou vládou, která usiluje o zabrání jejich půdy a zdrojů, a arménskou vládou, která se vzdala jakéhokoli předstírání, že jim zajistí bezpečnost. Ruská vláda ani vlády Evropy a Spojených států nemají zájem zasáhnout. Všechny tyto vlády fakticky podnikají ochranářské akce, které ponechávají obyčejné lidi napospas etnonacionalismu a státnímu militarismu.
To není argument na podporu arménské armády. Arménská vláda a její vojenské síly a stoupenci se v průběhu let rovněž dopouštěli takových zvěrstev, k jakým obvykle dochází v konfliktech o území a zdroje. Spíše je naléhavé se organizovat proti etnickým sporům, státnímu násilí a koloniálnímu dobývání ve všech jejich podobách. Aby to bylo účinné, musí se to dít na obou stranách každé hranice, na obou stranách každého konfliktu.
Zde uvádíme úryvek protiválečného prohlášení z Ázerbájdžánu a dva texty od lidí žijících v Arménii – ruského anarchistického emigranta a arménské anarchofeministky.
Protiválečná hnutí v Ázerbájdžánu
Udržovat kontakty s anarchisty a dalšími antiautoritářskými skupinami v Ázerbájdžánu bylo obtížné, částečně kvůli represivní politické situaci. Jako obvykle je vnitřní represe nezbytnou součástí vytváření podmínek pro mobilizaci proti vnějšímu nepříteli, která pak slouží k odvedení pozornosti od domácích problémů. Nicméně v ázerbájdžánské společnosti existují tendence, které se staví proti válce s Arménií. Svědčí o tom následující úryvek z protiválečného manifestu vydaného anarchisty a „levicovou mládeží“ v roce 2020:
„Nedávné kolo eskalace mezi Ázerbájdžánem a Arménií v Náhorním Karabachu znovu ukazuje, jak zastaralý je rámec národního státu pro současnou realitu. Neschopnost překonat myšlenkovou linii, která dělí lidi na lidi a nelidi pouze na základě místa jejich narození a následně pokračuje v nastolování nadřazenosti ,lidí‘ nad dehumanizovanými ,druhými‘ jako jediného možného scénáře života v rámci určitých územních hranic, je jediným okupantem, se kterým musíme bojovat. Je to okupant našich myslí a schopnosti myslet nad rámec narativů a způsobů představ o životě, které nám vnucují naše dravé nacionalistické vlády.
Právě tento způsob myšlení vede k tomu, že nevnímáme vykořisťovatelské podmínky našeho holého přežití v příslušných zemích, jakmile ,národ‘ vydá výzvu k jeho ochraně před ‚nepřítelem‘. Naším nepřítelem není náhodný Armén, kterého jsme v životě nepotkali a možná ani nepotkáme. Naším nepřítelem jsou právě lidé u moci, ti s konkrétními jmény, kteří už více než dvě desetiletí ožebračují a zneužívají obyčejné lidi i zdroje naší země ve svůj prospěch.
Jsou netolerantní k jakémukoli politickému nesouhlasu a prostřednictvím svého mohutného bezpečnostního aparátu tvrdě potlačují disidenty. Obsadili přírodní lokality, mořské pobřeží, nerostné zdroje pro své potěšení a využití, čímž omezili přístup běžných občanů na tato místa. Ničí naše životní prostředí, kácejí stromy, znečišťují vodu a v plném rozsahu provádějí ‚akumulaci vyvlastněním‘. Podílejí se na mizení historických a kulturních památek a artefaktů po celé zemi. Odvádějí zdroje ze základních odvětví, jako je školství, zdravotnictví a sociální péče, do armády, čímž vytvářejí zisky pro naše kapitalistické sousedy s imperialistickými aspiracemi – Rusko a Turecko.
Kupodivu si tuto skutečnost všichni uvědomují, ale jakmile na kontaktní linii mezi Arménií a Ázerbájdžánem padne první kulka, všechny náhle zasáhne vlna amnézie.“
Situace v Náhorním Karabachu, podmínky v Ázerbájdžánu
Toto je pohled ruského anarchisty žijícího v exilu v Jerevanu.
Dne 19. září zahájil Ázerbájdžán „protiteroristickou“ operaci v Náhorním Karabachu. Už se objevily zprávy o civilních obětech.
Ázerbájdžán – navzdory kapitulaci orgánů samozvané republiky a nedávno zahájeným jednáním mezi vojenským a politickým vedením – pokračuje v ostřelování Stěpanakertu a dalších obydlených oblastí Náhorního Karabachu. Pokračuje také spontánní odpor místního obyvatelstva. Objevují se zprávy, že obyvatelé některých vesnic se odmítli evakuovat a prohlásili, že raději zemřou, než aby odešli. Pokračují zoufalé boje, v nichž proti sobě stojí jugoslávské pušky a bezpilotní letouny.
Obětem ázerbájdžánské agrese jsme již vyjádřili podporu, stejně jako naši kamarádi z ruské anarchistické diaspory v Tbilisi, kteří se ve své tamní komunitě také organizují. Naši kamarádi zde v Jerevanu sbírají humanitární pomoc pro uprchlíky. Kavárna Mama-jan spolupracuje s židovskou diasporou tohoto města a otevírá své dveře, aby shromáždila pomoc pro ty, kteří trpí.
Jak to vidíme, ázerbájdžánská vláda se snaží realizovat „konečné řešení arménské otázky“ na území Náhorního Karabachu.
Tento konflikt začal na konci 80. let 20. století. Na pozadí liberalizace vyšli Arméni z Náhorního Karabachu v desetitisících do ulic, aby protestovali proti porušování svých práv v sovětském Ázerbájdžánu a požadovali sjednocení se svou historickou zemí, Arménií, která byla na počátku 20. století rozdělena mezi bolševiky a turecké kemalisty. Arménské obyvatelstvo ve městě Sumgait čelilo represím i pogromům. Začala válka provázená etnickými čistkami, která vyhnala z obou stran statisíce uprchlíků. Ázerbájdžán válku prohrál, ale nesmířil se s tím.
Válku je důležité chápat v kontextu politické a sociální situace, která v Ázerbájdžánu panuje. Rodina Alijevů vládne Ázerbájdžánu už několik desetiletí. Podle Bašíra Kitčajeva, protiválečného novináře, s nímž jsem měl to potěšení osobně komunikovat v Tbilisi, udělali pro obyvatelstvo, které zažívá rozsáhlou chudobu, jen málo; místo toho se zaměřili na rozšiřování ázerbájdžánské armády a podněcování etnické nenávisti.
Ázerbájdžánská vláda se spolu s tureckou vládou podílí na mezinárodní kampani popírání arménské genocidy, která si vyžádala životy více než milionu lidí, a také na hospodářské blokádě Arménie z obou stran. Ázerbájdžánské děti se ve škole učí, že „Arméni jsou nepřátelé“. Alijevové se systematicky zabývají ničením arménských památek – například v oblasti Nachičevanu zničili hřbitov Chačkarů ve městě Džulfa a přeměnili ho na vojenské cvičiště. To vše má za cíl vymazat arménské kulturní dědictví těchto zemí.
Erdoğan, Aliyev.
V roce 2020 ázerbájdžánská armáda obnovila operace uprostřed pandemie, zaměstnává islamistické skupiny, které se dříve podílely na útocích na Kurdy v Afrínu, a používá turecké zbraně včetně kazetové munice. Poté prezident Ilham Alijev zřídil takzvané „Muzeum vítězství“, kde veřejně vystavuje vycpané Armény a přilby odebrané zabitým arménským vojákům.
Provokace pokračovaly navzdory dohodám o příměří. Ázerbájdžánská armáda opakovaně zahájila palbu, unášela lidi, ostřelovala a obsazovala samotné mezinárodně uznané území Arménské republiky a poté, počínaje 12. prosincem 2022, blokovala oblast Náhorního Karabachu a zablokovala jedinou dálnici spojující tamní Armény s okolním světem.
Tím se 120 000 Arménů – včetně 30 000 dětí – stalo rukojmími, neboť ázerbájdžánská vláda v průběhu kruté kavkazské zimy odpojila region od plynu a elektřiny. Byly uzavřeny stovky škol a školek. Z regálů začaly mizet potraviny, vypukl hladomor a v nemocnicích začaly docházet léky.
The “Museum of Victory” in Azerbaijan.
Dne 23. dubna 2023 – v den věnovaný památce obětí genocidy z roku 1915 – zřídil Alijev vojenské kontrolní stanoviště a předložil Arménům v Náhorním Karabachu ultimátum: buď přijmou ázerbájdžánské občanství, nebo budou vyhnáni.
Nyní, poté, co více než sto tisíc lidí několik měsíců hladovělo, se režim, využívající odvedení pozornosti veřejnosti k válce na Ukrajině, snaží dokončit etnické čistky.
Vítězství Ázerbájdžánu zintenzivní etnické násilí v regionu a ohrozí životy tisíců lidí. Posílí režim, který pronásleduje a mučí ázerbájdžánské anarchisty a protiválečné levičáky, a upevní pozici tureckého imperialismu. Mohlo by to také zpochybnit nezávislost Arménie.
Alijev opakovaně hovořil o takzvaném „Zangezurském koridoru“, další části Arménie, kterou se snaží připojit k Ázerbájdžánu; jednou prohlásil: „Irevan [Jerevan] je naše historická půda a my Ázerbájdžánci se musíme vrátit do těchto historických míst.“ V souvislosti s ostřelováním Sotku, Jermuku a dalších arménských území to vyvolává obavy.
Mají tato prohlášení pouze posílit pozici ázerbájdžánské vlády při vyjednávání, nebo odrážejí vážný záměr? Těžko říci. Je však nesporné, že jakékoli vítězství ázerbájdžánského militarismu nebo tureckého imperialismu bude znamenat neúspěch pro anarchisty a další sociální hnutí, protože na dobytých územích nastolí vojenský režim, který se bude zintenzivňovat a rozšiřovat směrem ven i dovnitř. To vše se pro antiautoritářky a antiautoritáře stane spálenou zemí.
Jsem ten poslední, kdo bude hájit arménský stát s jeho plutokracií a policejní brutalitou, ale ázerbájdžánská vláda nepředstavuje lepší alternativu. Řada organizací včetně Human Rights Watch, Amnesty International, Reportérů bez hranic a mnoha dalších ázerbájdžánskou vládu kritizuje a klasifikuje ji jako autoritářskou. Podle Freedom House’s Freedom Acceptance Index jsou Arménie a neuznaná Náhorní karabašská republika hodnoceny z hlediska lidských práv a demokracie mnohem výše než Ázerbájdžán.
Podle lidskoprávních aktivistů je v ázerbájdžánských věznicích zhruba 100 politických vězňů. Novináři jsou vězněni, vydíráni a nuceni odejít do exilu. Země nedávno přijala „mediální zákon“, kterým chtějí úřady potlačit nezávislou žurnalistiku. Novináři, kteří uprchli ze země, čelí hrozbě únosu; jeden z nich údajně zažil tři pokusy o atentát.
Ázerbájdžánská vláda udržuje kult osobnosti kolem Hejdara Alijeva, otce současného prezidenta. V roce 2016 byli během jednoho ze svátků věnovaných zesnulému diktátorovi zadrženi dva ázerbájdžánští anarchisté – Qiyas Ibrahimov a Bayram Mammedov.
Na pomník diktátora v hlavním městě Baku namalovali anarchistické graffiti. Policie je zajala, mučila a uvěznila na základě vykonstruovaného obvinění z držení drog, když tvrdila, že u každého z nich našla přesně jeden kilogram heroinu. Mammedov později zemřel při podezřelé nehodě v Istanbulu. Organizace na ochranu lidských práv uznaly Giyase Ibrahimova za vězně svědomí. Během vypuknutí druhé karabašské války Qiyas podepsal prohlášení levicové protiválečné ázerbájdžánské mládeže a opět čelil represím za svůj nesouhlas s válkou.
Také domorodé národnostní menšiny čelí diskriminaci ze strany ázerbájdžánské vlády. Některé národy, jako například Tatiové, se vůbec nemohou učit svůj jazyk ve vzdělávacích institucích. V oblastech hustě osídlených malými národy je většina politické a ekonomické moci soustředěna v rukou etnických Ázerbájdžánců. Talyšové žijící na jihu země čelí zákazu používat slovo „talyšský“ například na nápisech v restauracích nebo v místních historických knihách. Zástupci menšin, kteří se ozvou, čelí represím a obviněním z „extremismu“ a „separatismu“. Například jeden z vůdců hnutí Sadval, které se zasazovalo o autonomii Lezginů v Rusku a Ázerbájdžánu, byl uvězněn a zabit.
Alijev byl jedním z hlavních Erdoğanových spojenců, když turecká armáda vtrhla do Rojavy. Alijevovo vítězství v Náhorním Karabachu povzbudí ty, kteří usilují o vytvoření pantureckého impéria, a zesílí tlak na protikoloniální a antiautoritářská hnutí v celém regionu.
Po tisíce let žili obyvatelé Náhorního Karabachu na těchto územích, stavěli školy, domy a chrámy. V Náhorním Karabachu se narodil arménský anarchista Alexander Atabekjan, který se stal přítelem Petra Kropotkina. Pamatujeme si jeho slova:
„Přirozený vztah k domovu, k vlasti v pravém slova smyslu, by se měl nazývat teritorialitou, na rozdíl od státnosti, která je vynuceným sjednocením v libovolných hranicích.
Anarchismus sice odmítá státnost, ale nemůže popírat teritorialitu.
Láska k vlasti a kmeni nejenže není cizí, ale je také charakteristická pro anarchistu neméně než pro kteréhokoli jiného člověka.“
Svobodu národům – smrt impériím!
Situace v Jerevanu
Arménská anarchofeministka Sona hovoří o protestech v Jerevanu, machinacích arménských politiků a nejisté budoucnosti regionu.
Protesty začaly 19. září večer. Protestující se začali shromažďovat na dvou místech v Jerevanu – u vládní budovy na náměstí Republiky a u ruského velvyslanectví. Ruští emigranti také uspořádali malé shromáždění u památníku Mjasnikjan.
Dne 19. září se na náměstí Republiky spontánně shromažďovali protestující, ale odpoledne 20. září se zde už zorganizovaly politické síly Roberta Kočarjana, které si prostor monopolizovaly. Představují něco ještě horšího než vláda, která v Arménii v současnosti vládne. Kočarjan byl druhým prezidentem této země; je dobrým přítelem Putina a reprezentuje prokremelskou politiku. Pro Kočarjanovy příznivce jsou mítinky příležitostí, jak usilovat o moc, ale lidem v Náhorním Karabachu a uprchlíkům, kteří odtamtud přijdou, to nijak nepomůže.
Kočarjanovi příznivci požadují odstoupení Nikola Pašinjana, současného arménského premiéra, a tvrdí, že jsou připraveni jít do války, ačkoli ve skutečnosti je na boj pozdě – Náhorní Karabach se už vzdal. Policie na demonstranty zaútočila omračujícími granáty.
U ruského velvyslanectví se sešlo méně lidí; na shromáždění, které se tam konalo, se podílely síly podporující současnou vládu. Ačkoli jeden telegramový kanál uvedl, že se u velvyslanectví sešli zástupci inteligence a levicového hnutí, není tomu tak – už proto, že v Arménii žádné levicové hnutí neexistuje.
Provládní telegramový kanál Bagramjan 26 vyzval k zablokování ruského velvyslanectví, ale zároveň ke zdvořilosti vůči policii. Policie na tomto shromáždění nic neudělala, ačkoli bylo také nepovolené, stejně jako protest na náměstí Republiky.
Ukazuje to pokrytectví naší vlády – rozbíjí jedno shromáždění a povoluje jiné. Odpovědnost za opuštění Náhorního Karabachu však nenese pouze Kreml, ale také Pašinjanova vláda a předchozí politické síly, které Arménii vládly. Problémy, které vedly k válce v roce 2020 a k současné situaci, nevznikly včera; je do nich zapletena celá řada politických sil v Arménii a dalších zemích.
Pašinjanovo odstoupení by nevrátilo životy těm, kteří zahynuli v této válce, ani ve válce v roce 2020, ani ve válkách předchozích; obyvatelům Náhorního Karabachu by nijak nepomohlo. Nepomůže lidem, kteří přišli o domov, půdu nebo zdraví, kteří několik měsíců hladověli. Náhorní Karabach už neexistuje – to je vše. Pokud se k moci dostanou prokremelské síly, Arménie se stane enklávou Ruska.
Postoj Pašinjanovy vlády dnes zní, že se do konfliktu mezi Náhorním Karabachem a Ázerbájdžánem nebude vměšovat. To je přinejmenším pokrytecké vzhledem k tomu, že všichni obyvatelé Náhorního Karabachu mají arménské pasy a používají arménskou měnu. Náhorní Karabach je arménský kvazistát. Žijí tam Arméni a Arménky jako my.
Pašinjan je prozápadní politik. Začal kritizovat Kreml a vyhrožoval, že vystoupí z OSKB [Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, která zahrnuje Arménii, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko a Tádžikistán]. V posledních měsících prohlásil, že Arménie není spojencem Ruska ve válce s Ukrajinou, a začal na Ukrajinu posílat humanitární pomoc. Pokud Pašinjanova vláda zůstane u moci, Arménie se stane více evropsky orientovanou zemí a zároveň se bude vzdávat jednoho území za druhým.
Existuje ještě třetí možnost, ale ta je nepravděpodobná. K moci by se mohla dostat vojenská junta. Tento scénář by však byl rovněž špatný.
Vzdání se Náhorního Karabachu je posledním limitem Ázerbájdžánu při zabírání arménských území. Pokud se Arménie vzdá Náhorního Karabachu bez jediného výstřelu, znamená to, že se stejně snadno vzdají i další provincie – další bude Sjunik, pak Sevan. Je otevřenou otázkou, zda Arménie zůstane na mapě i za padesát let.
V našem anarchistickém kruhu v Jerevanu existují různé postoje, ale všichni se shodují, že agrese v Náhorním Karabachu ze strany Ázerbájdžánu je aktem genocidy. Vidíme zde vliv Kremlu, výsledek ruské geopolitiky.
Včera jsem byla na náměstí Republiky, než ho obsadily prokočarjovské síly. Myslela jsem si, že je mou povinností stát po boku rodičů mrtvých vojáků, po boku obyvatel Náhorního Karabachu, kteří se evakuovali v roce 2020, po boku krajanů, kteří vyjadřují svůj protest proti nečinnosti arménské armády a arménských úřadů.
Osobně tuto situaci prožívám velmi emotivně. Nemohu požadovat Pašinjanovo odstoupení, protože lepší alternativa nyní neexistuje, ale uvědomuji si, že vláda tuhle situaci zpackala. Cítím velkou solidaritu se svými krajany a je mi líto všech, kteří zahynuli v této válce i v té v 90. letech.
Přichází poznání, že všechny tyto oběti byly zbytečné. Všechno je ztraceno. Sama se dnes účastním sbírky humanitární pomoci. Je to důležité zejména vzhledem ke zkušenosti z roku 2020, kdy se stát o uprchlíky nepostaral. Jednoduše je usadil v opuštěné tovární budově, ve které nebylo vůbec nic – jen holé zdi. Dobrovolníci si v budově sami instalovali toalety.
Nenabádám lidi, aby chodili na shromáždění. První den protestů se demonstrací účastnilo mnoho lidí, a to, co se dělo, bylo z velké části spontánní. Od té doby však každé veřejné shromaždiště obsadil nějaký politik a jeho příznivci.
Místo toho vám doporučuji přijít na naše sběrné místo humanitární pomoci, do co-workingového prostoru Letters and Numbers na ulici Tumanjan. Přineste humanitární pomoc a zapojte se do jejího třídění, abychom uprchlíkům, až dorazí, mohli něco dát. Je to nyní velmi důležité, abychom pomohli tisícům lidí z Náhorního Karabachu, ale nemáme dost rukou.
This translation is courtesy of the Anarchistická federace. Unfortunately, it doesn’t retain the hyperlinks in the original.
Humanitarian Initiatives in Armenia
- The space Letters and Numbers and the Armenian Food Bank have opened a humanitarian aid collection point. Please bring non-perishable food items and clothing to St. Tumanyan, 35G, Yerevan.
- Volunteer fund for helping victims of the war “Ethos” St. Khorenatsi 30, Yerevan.
- Sasha Manakina’s collection can be found at this link. Sasha is one of the heroines of the new zine Alarm!
- The Viva Charitable Foundation has been providing medicine, rehabilitating the wounded, and helping Artsakh since 2016.
Analysis: Armenia in 2023
After the publication of the preceding texts, we received the following analysis from Garren, an anarchist librarian based in Yerevan.”
On September 19, 2023, the Armed Forces of Azerbaijan began an “anti-terrorist” operation against the Armenians of Nagorno-Karabakh—an attempt to finally exterminate the indigenous Armenian population of Karabakh.
For the people of Armenia, the issue of Karabakh has a dual meaning. The first war in the 1990s, the initial victory over Azerbaijan, and the subsequent diplomatic failures on the part of the political leadership of Armenia at that time have defined Armenian life across the ensuing decades. At the same time, the Karabakh crisis has been used to quell dissent and discourage criticism of Armenian nationalism and, up until 2018, as a device to blackmail Armenians with the threat of war (a favorite strategy of the Kocharyan regime).
Kocharyan and his allies did not exactly fail in their attempts to negotiate for peace in 1997-98. Rather, they consciously sabotaged any attempt at peace out of arrogance and an assumed superiority over Azerbaijan, then utilized the social capital they had acquired as victorious combatants in Artsakh to transform Armenia into a personal fiefdom in which they could amass fortunes. The previous regime capitalized on the misery of war to enrich themselves and sold Armenia to the highest bidder—in this case, Russian and Armenian capitalists.
In short, they robbed Armenians of their future in exchange for capital and the control of an entire nation. And now, following yet another assault on the rights of Armenians in Karabakh, these same shadowy forces are calling for a coup in Armenia to upend the democratically-elected administration of Nikol Pashinyan.
Pashinyan’s lack of political qualifications was exemplified in a visit to Stepanakert in 2019, during which he provocatively claimed that “Artsakh is Armenia.” Had the Republic of Armenia taken steps to recognize Artsakh officially, perhaps his words would not have been so careless. But the fact that every single international entity recognized the opposite meant that this sentence could be nothing more than a reckless and pointless provocation. Careless and parochial tend to be defining characteristics of nationalists; besides the populist character of Pashinyan’s administration, it seems to be no exception to this rule.
Anyone could tell you that life in Armenia since 2018 has been markedly different than previous years. Whatever social progress had been made was brought to a screeching halt as a result of the war in 2020. The events of the past week correspond to the Republic of Armenia’s strategic pivot towards the West, a move clearly despised by the Russian political leadership, as we can see from the recent statements of Marie Zakharova and Dmitry Peskov. The Pashinyan administration has no choice but to turn to an indifferent West that is not really interested in the well-being of Armenians but in capitalizing on the faltering Russian presence in the South Caucasus for its own geopolitical and economic reasons. The so-called “opposition” had two opportunities to vote the current administration out, but their incompetence combined with the lingering stench of decades of authoritarian rule made that impossible. Now their benefactors are attempting to implement the preferred strategy of conservative nationalists: the coup d’etat.
When Armenians took steps to free themselves from economic dependency and the servile colonial mentality imposed upon them by Russia’s increasingly frail imperialism, the Russian government (which cannot risk damaging its relationship with Turkey) allowed Azerbaijan to exert pressure on Armenians by means of an economic blockade, torturing military combatants and civilians alike, and acts of war. By the same token, they encourage political turmoil within Armenia by means of their intelligence apparati and Putinist-Kocharyanite supporters.
In our increasingly polarized, interdependent, and volatile political era, a trend has poisoned popular political discourse. People tend to focus solely on the words and actions of a prime minister, a president, or some other leader. This kind of myopia conceals the wider political, economic, and social apparatus that holds power over social reproduction and the historical processes which led to this moment. In the case of Armenia, Nikol Pashinyan is just one politician, and an extremely weak one at that. We have become so obsessed with the actions of individuals that we neglect the power of collective action. The strategy of mass political organizing has been all but abandoned by even the basically nonexistent left in Armenia. Mind you, the Karabakh movement of the late 1980s and early ’90s was a popular movement, as was the “revolution” of 2018.
The yoke of Stalinist bureaucracy and a traditional parochialism weigh heavily on Armenian social and political life. A reactive politic has taken hold, a politic that calls to destabilize a government facing down a refugee crisis and potential invasion. Until a movement materializes that can reproduce daily life and defend Armenian territoriality, the call to remove Pashinyan from power is nothing more than a futile call to arms by opportunists and adventurists.
